Cestou necestou... na Blog.cz

Máme za sebou první víkend v USA.

Jako typický středoevropan jsem dost v šoku z teplotních skoků - jeden den 25, druhej 10 a třetí zase 20 stupňů. Teď jsou tu třeba 3°C.

Přestěhovali jsme se z Oakbrook do Faculty club(u). Ten má jednu podstatnou výhodu - leží přímo uprostřed kampusu. Bohužel je taky dražší, ale zase tu máme snídaně. Ty jsou prakticky jen sladký. Muffiny (domácí, ještě teplý), skořicovej chleba, toasty, slaný máslo, marmelády, "jogurty" (divná věc pyšnící se názvem jogurt, ale je to odtučněnej blaf, jako by ještě odtučnili českej netučnej jogurt), x druhů kornflejků. K dispozici topinkovač. Jediná slaná věc je tu variace na pomazánkový máslo Philadelphia (ono se zdá i to slaný máslo, ale na to pořád kafrá jen Lišák, mně to ani nepřijde). Hnusný kafe, ale na výběr je kofeinový nebo bezkofeinový. A termoska s horkou vodou a pár druhů čaje. Umělý sladidlo, ovocnej cukr, občas i normální, coffe creamer. Už se moc těšim domů na svůj půllitrovej hrneček, protože tady si dělat čaj do těch deckových šálečků je trochu úsměvný a připadá mi to jako plýtvání. Jo, a ještě je k dispozici karafa s džusem a mlíkem.
Zbavili jsme se toho huňatýho koberce. Fascinujou mě zdejší postele. Tvrdá a měkčí matrace na sobě. Pomalu bych potřebovala žebřík. Když si na ní sednu, nohy mi plandají ve vzduchu. Navíc tu nejsou peřiny, připadám si jak ve Slunce, seno, erotika. Taky se do toho leze jak do spacáku, akorát že my jsme oba zvyklí se do svojí peřiny zamotat, takže jsou to noční boje. Naštěstí je tu ještě přehoz :) Každej den nám tady uklízejí. Vždycky strašlivě rozrocháme tu postel, takže si necháváme radši ustlat, protože zdejší systém stlaní mi zůstává záhadou. Krom toho denně mění ručníky, to asi taky nechápu.
Dál máme na pokoji k dispozici mikrovlnku a kávovar, dva ty mrňavý šálečky, dvě skleničky, pikslu na led a lednici. A televizi, ale to jde trochu mimo nás. Nemáme sporák, takže vybíráme věci, který se dají ohřívat jen v mikrovlnce - ale zase nemáme nádobí. U snídaní jsme si "půjčili" lžičky, ať máme aspoň čím jíst. Nejčastějc jsou to beztak zdejší hamburgerový/hotdogový housky s marmoškou nebo salámem. Jo, a taky nezbytná součást všech amerických hotelů - bible. Co mi ovšem hodně chybí, je možnost otevírání oken.

O víkendu jsme se byli podívat v Downtown - městským centru. Sestává z bloku asi tří ulic. Viděla jsem ovšem první věc, která se mi v USA opravdu hodně líbila. V Mississippi tu totiž kotví válečná loď z druhý světový války, USS Kidd, v nezměněný podobě, a je z ní muzeum (vedle je pak normální zděný muzeum a mají tam nádherný modely lodí a vůbec spoustu military věcí). Teda, nezměněná podoba, pochopitelně je to upravený, aby se tam návštěvníci nepřizabili. Mj. jsou třeba všechny lana přetřený čímsi, že z nich nekoukají "vošpence". Přístupná je většina lodi, prolejzali jsme to celkem tři hodiny (i s tím zděným muzeem). Navíc maník, kterej kontroloval vstupenky, byl hodně sdílnej, takže toho dost řek i mimo. A například věděl, kde je ČR a že máme hlavní město Prahu. Nj, taky měl vysokou :) Ta loď byla fakt úžasná. Dokonce ta mají i (stále) funkční záchody.

Lišák měl při svojí výšce občas trochu problémy, je tam fakt hodně málo prostoru (na lodi celkově, nejen na těch záchodech).

Nechápu, jak tam mohli třeba někam běžet při poplachu, otáčet se museli "na pětníku" a v různých průlezech jsou zákeřně nastražený něco jako prahy, ale asi 30 cm vysoký (a tenký jako plech, žádnej schod!).
Ten den jsme nachodili asi 15 km. Máme v plánu se tam ještě vrátit a kouknout do pár muzeí a do planetária. Chůze podél zdejších dost frekventovaných silnic je docela nepříjemná. Co bylo ale ještě protivnější, byl návrat za tmy. Prochází se totiž černošskou ne zrovna bohatou čtvrtí a občas jsem byla moc ráda, že jsem měla Lišáka s sebou. Jsem asi paranoidní a xenofobní.